Příběh Emila Zátopka se stal námětem Echenozova románu Běhat - Jitka Libigerová
Příběh Emila Zátopka se stal námětem Echenozova románu Běhat
Jste obdivovateli naší sportovní hvězdy Emila Zátopka? Pak je na místě, abyste neopomenuli přečíst si román francouzského spisovatele Jeana Echenoze – Běhat. Do češtiny jej pro nakladatelství Mladá fronta přeložila Jovanka Šotolová.
Emil Zátopek nenávidí sport, má z toho doslova hrůzu. Své bratry a kamarády pozoruje při čutání do balonu s dávkou opovržení. A přesto se bude muset zúčastnit na nátlak Běhu Zlínem, který pořádá každoročně fotbalové mužstvo reprezentující Baťovy závody, kde je Emil žákem učňovské školy a učedníkem v oddělení kaučuku.
Stále se usmívající vysoký blonďatý kluk – to je Emil Zátopek ve svých sedmnácti letech, kdy překročili Němci hranice Čech a Moravy. Už před třemi lety musel Emil zanechat školy, protože ho rodiče dál nemohli podporovat. V továrně zastává místo učně a z dílny ještě chodí do večerní školy chemie. Protože pilně studuje, dostává se do chemického ústavu, kde připravuje celulózu v ledové hale nacpané nádobami s kyselinou. Emilovi se tu líbí, dokonce tak moc, že si toho povšimne i hlavní inženýr, který je s ním spokojený a vybízí ho, aby se přihlásil na večerní studium na vysoké.
Jean Echenoz (1947) se proslavil v roce 1979 svou prvotinou Greenwichský poledník, po níž následovaly romány Cherokee (1983), Malajská výprava (1986), Jezero (1989), My tři (1992), Velké blondýny (1995), Jdu (1999), U piána (2003) a mnohé další. Stal se držitelem několika literárních cen, z nichž nejvýznamnější, Prix Médicis, získal roku 1983 za román Cherokee a Prix Goncourt roku 1999 za Je m´en vais (Jdu).
Zátopkovy začátky
Město se najednou zaplňuje nacistickými prapory a vlajkonoši se promenují po náměstích. Jednou z prvních aktivit okupantů je pořádání sportovních her, což je většinou stejně povinné. A tady se Emil prvně ukáže. Běží první závod, devítikilometrový přespolní běh, který pořádá brněnský wehrmacht. Emil doběhne druhý. Trenér místního klubu se o něj začne zajímat. Běháš divně, ale neběháš špatně, řekne mu. Vlastně běháš fakt hodně divně, neodpustí si dodat a kroutí nevěřícně hlavou, ale ne, neběháš špatně. Z obou vět Emil mimochodem slyší a poslouchá jen tu druhou.
Pouští se do toho sám. V zimě, kdy ostatní odpočívají, on trénuje, až přehnaně. Každý den běhá svou osmikilometrovou trasu do sousední vesnice tam a zpátky bez zastavení, a pak si to střihne ještě na stadion, až se sedře. Bere to vážně, někteří se o něj začínají bát. Doporučují mu, aby pracoval hlavně na stylu, ale on ne. Trénuje především rychlost, tvrdí, že je moc pomalý. Na závodech v Praze díky tvrdému tréninku vyhrává. Trénuje pořád a naplno. Překonává rekord, když ve Zlíně zaběhne pět tisíc metrů za čtvrt hodiny. V Praze mu lidé nejdříve moc nevěří, vždyť Zlín je taková díra, a o Zátopkovi se mluví jako o chudáčkovi. Svůj omyl však chlapci z Prahy budou muset vzít zpět. Emil překonává další časy a láme rekordy.
Emil šampionem
Jako reprezentant československé armády na mistrovství spojeneckých sil v Berlíně nasedá sám do vlaku a utahaný a hladový přijíždí druhý den na místo. Svůj závod poběží naštěstí až na druhý den. Musí se však sám přihlásit. Kapitán se podivuje, že je jediným reprezentantem, a Emila si prohlíží. Zdá se mu být zanedbaný.
V den závodu se Emilovi celý stadion vysměje, když ho uvidí jako jediného sportovce s cedulí Czechoslovakia, navíc v trenkách a seprané teplákové bundě. Ani před startem ho nepotěší, málem by ho nenechali běžet. A on jim všem vytře zrak. Všechny předběhne o celé kolo a začne je předbíhat znovu. Vyhrává! Jenom jeden reprezentant, ale zato ten nejlepší!
Řekli byste, že Emil to hrne nebo se hrne jako by ho hnala hrůza, nebo kdyby makal u kopáčů. Dalek tradičního pojetí a nedbaje ladnosti, Emil postupuje těžce, trhaně, zmučeně, škube sebou. Neskrývá, jak zle mu to dělá, úsilí se mu zračí na stažené, křečovité, ztuhlé tváři bez ustání zkroucené na pohled děsným úšklebkem. Rysy má změněné, zdají se rozervané strašnou námahou, chvílemi vystrkuje jazyk, snad že má v každé botě štíra. Při běhu nasadí nepřítomný, hrůzostrašně neúčastný výraz, tak soustředěný, až je úplně jinde, a přitom je tu víc než kdokoli jiný, hlava stažená mezi ramena, na krku skloněném vždy trochu stranou, se mu neustále pohupuje, kolébá a kymácí napravo nalevo.
Zátopek se stává šampionem, vyhrává, kde jen může. Začíná se mu dařit i v práci. Z továrny se totiž dostává do kasáren, kde je mu dobře. Je povýšen na poručíka a trénuje brance. A to má Emil rád, brodit se sněhem v těžkých bagančatech. Vedle pracovního úspěchu poznává Danu. Nejen, že je krásná, ale navíc hází oštěpem. Emil zjišťuje, že je to dcera plukovníka. S kyticí v ruce za ní přichází v okamžiku, kdy si vylepší svůj osobní rekord v hodu oštěpem. A takto se začnou podporovat navzájem. Navíc se dozvídají, že se oba narodili 19. září, ona je starší o pouhých šest hodin. Emil jí navrhne, že by spolu mohli žít. Než se však dozví, co ona na to, odjíždí na měsíc na olympiádu do Londýna. Získá zlatou medaili pro českou atletiku.
Rok na to musí běžet závod v rodném kraji v Ostravě s šestnácti soupeři z armády. Je mrtvý únavou z cesty, kde musel celou dobu stát v chodbičce a jedl jen sušenky. A přesto je tu další světový rekord. Okamžitě je jmenován kapitánem. Nahoře se však dohodnou, že Zátopka nebudou posílat do zahraničí bez jejich souhlasu. Plánovaná cesta do Kalifornie je úřady zamítnuta. Čeká ho však i příjemná událost. V krásné zbrusu nové kapitánské uniformě se ožení s Danou, dcerou plukovníka a budoucí olympijskou vítězku v hodu oštěpem.
Emil Zátopek se stává národním hrdinou, legendou. Vyhrává jeden závod za druhým, vylepšuje a překonává nové rekordy na různé tratě. Začnou mu přezdívat Lokomotiva. Vždy běhá v červeném tílku a stává se symbolem úspěchu reálného socialismu. Jak to proběhne na olympijských hrách v Helsinkách, kam ho doprovází i žena Dana, jak se stává ve svých šestadvaceti letech nedostižným, to se dozvíte v následujících kapitolách. Či jak se najednou ocitne v uranových dolech, nebo jak mu soudruzi po návratu do Prahy dovolí stát se popelářem. Jenomže lidé na ulici ho nadšeně zdraví. I jemu jednou dojdou síly, ale běhat nepřestane. Jak se připravuje a běhá s radostí své maratony, se dočtete ke konci knihy.
Emil Zátopek jako dříč
Kniha je členěna do dvaceti kapitol, které na sebe chronologicky navazují. V první kapitole nás vypravěč v er-formě seznamuje se sedmnáctiletým Emilem Zátopkem, který je obyčejný člověk, avšak jakmile propadne běhu, probudí se v něm povaha dříče, který touží po tom něčeho v životě dosáhnout. Autor zde zobrazuje Zátopka jako člověka, který se nespokojí s překonáním jednoho rekordu, on touží být nepřekonatelný a zároveň překonat sám sebe, ukázat, co v něm je a na co má ještě sílu. A on ukázal, že ji má, a že když chcete v životě něčeho hodně dosáhnout a uděláte pro to první poslední, ono to nakonec vyjde. Stala se z něj legenda, ale musel na sobě tvrdě pracovat.
V celé knize autor oslovuje hrdinu pouze křestním jménem. Tato familiérnost v oslovení svědčí o kladném až přátelském pohledu autora na hlavní postavu. Román také ve stručnosti zobrazuje atmosféru zdejšího Československa od konce třicátých do sedmdesátých let dvacátého století. Echenoz v díle pouze popisuje soudobé události, dokázal skvěle zachytit hrůzostrašné okamžiky tehdejší doby – válku či krutá 50. léta. Avšak nehodnotí je, nekritizuje, nechává čtenáře, aby si vytvořil vlastní názor. Kniha je románem, nikoli dějepisnou učebnicí, takže ne vždy je vše do puntíku tak, jak se to odehrálo. Zajímavostí snad může být to, že autor v příběhu nepoužívá žádná data – ani závodů, ani dalších událostí. Místy přechází autor z pásma vypravěče do vnitřního monologu. Záměrně nepoužívá uvozovky.
Najde si kniha své čtenáře?
Podívejme se na to z trojí perspektivy. Za prvé: milovníci, běžci a obdivovatelé Emila Zátopka se začtou s chutí. Rádi si o něm přečtou a titul si třeba připojí do své knihovny, aby si tento příběh našeho šampiona mohli kdykoliv připomenout, a třeba se jím inspirovat a snažit se překonat sami sebe. Co je však za druhé nutné zároveň poznamenat je to, že kniha není žádný životopis, nýbrž román. Zátopek je hlavní postavou, ale skutečného Emila Zátopka autor bere jako inspiraci, námět. A za třetí: kniha by mohla být jistě tak i čtená díky samotnému autorovi, který má své fanoušky mezi čtenáři.
Autor se v knize snaží popsat i události, které se odehrály při okupování Československa. Echenoz popisuje některé věci dokonce až do detailu. Pro informace si nepřijel však do Čech, nesháněl ani Zátopkovy kolegy či pamětníky. Román napsal díky podrobnému studiu sportovních stránek dobových novin. Zda se mu to povedlo či nikoli, to už nechám na posouzení vám. Zátopkova žena Dana nazvala tento román škvárem, protože kniha je plná nesrovnalostí a dalších bludů. Autor byl prý líný si ověřit skutečnost. Přestože bych dala Daně za pravdu a Emila hájila ve všech směrech, musím konstatovat, že román jako takový mě upoutal. Kniha je totiž plná toho, co je mi blízké či sympatické, počínaje Emilem Zátopkem, během či životem v kasárnách, konče opravdovou láskou a především překonáním sebe sama.
Název: Běhat
Z francouzského originálu: Courir
Autor: Jean Echenoz
Přeložila: Jovanka Šotolová
Počet stran: 104
Rok a místo vydání: Praha 2009
Vydala: Mladá fronta
Doporučená cena: 199,- Kč
Hodnocení: ***** (90 %)
@ LIBIGEROVÁ, J. Příběh Emila Zátopka se stal námětem Echenozova románu Běhat [online]. Dostupné na Internetu: < http://www.topzine.cz/pribeh-emila-zatopka-se-stal-nametem-echenozova-romanu-behat/>.
Komentáře
Přehled komentářů
Asi je velmi těžké v dnešné době něco psát, něco co zaujme originalitou, silným příběhem. Nutně dochází k recyklaci. Emil Zátopek je dodnes inspirující postavou, ale cítím , že tuto inspiraci geniálně využi Ota Pavel v jedné krátké povídce a velmi těžko se mi bude číst něco jiného.
Líp než Ota Pavel to asi nenapíše
(Andrej, 13. 11. 2012 17:57)