Český román - O. Scheinpflugová
Všecko přímo čpělo všedností ve chvíli, kdy se naplnil osud dvou lidí.
Vypadal ještě chlapečtěji než na všech karikaturách a jeho oči byly tak zářivé a plné, že se do nich nemohla podívat bez úžasu. „Dobrý večer,“ řekl dost hlasitě, jako by ji znal odjakživa. „Nebudete se snad zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem si na vás. Drzost, že!“
První věc, která je spojila, byla dlouhá pausa, pro něho klidná a žertovná, snad i krásná, ale pro ni nekonečná a nesnesitelná. Věděla přece, že ji viděl hrát a že neříká, jak se mu to líbilo. A neřekl. Musila začít sama, tónem, který se snažil být hodně ironický, ale nebyl, k jejímu úžasu zazněl tak falešně, jako když dítě hraje velkého intrikána.
„Co to, že jste se přišel podívat vy na nás tady na předměstí?“ Až se styděla za ten nepodařený tón, když jej rozbírala odbornicky.
„Chtěl jsem vás poznat,“ zahučel temným hlasem, jehož hloubka se rozhodně nehodila k dětskému údivu v obličeji.
„Mne?“
„Ano. Dceru muže, kterého mám rád a pak slečnu, která je autorem oné tragické povídky v nedělní příloze.“
Cítila, že pod ní měkne dláždění jako by byl chodník z bláta, šlo se jí vlastně od první chvíle velmi nejistě. Jeho hlas byl málo schopen spodního tónu, protože byl tak nějak spodní, ale jí se nutně zdálo, že to nemyslí vážně.
„Proč,“ zeptala se chabě, utrápena jeho systémem dlouhých a častých odmlk.
„Zajímalo mě vidět divoký a neposkvrněný exemplář literární přírody. Poslyšte, slečno (bylo zřejmé, jak toto slovo nemá rád), je v tom mnoho nesmyslů a mnoho talentu.“
„Chtěl bych, abyste byla jen nějakou písařskou anebo děvčetem z obchodu; holčičkou, která denně v tutéž hodinu běží ze své šedivé práce, abych denně mohl čekat někde za rohem a chytit vás a mít vás pro sebe a potěšit vás a potěšit sebe sama. Měla byste chladné ručičky, které by mne dojímaly, neměla byste nač myslet, než na svého denního frajera a na sváteční neděli, potřebovala byste mě tak jako svého zrcadélka, jako svých nitěrných rukavic, jako své postýlky.“
„Změním angažmá, přišlo si pro mne Městské divadlo; dobré co?”
…
Měl z tohoto sdělení větší radost, než ze všeho, co sám dobyl v tomto roce, zčervenal žhavě na lícních kostech a jak stál proti ní, okouzlený, s rysy změklými radostí, s ohromnýma očima a s příliš plnými ústy, připadal jí zase jako krásné černošské dítě.
„Zaplať Bůh, že to přišlo tak brzy! Skoro bych se modlil za to, že už nebudete hrát v ,Kvítkách prérie´a v ,Tatínkově mazlíčku´, víte, on leckterý začátek uvádí člověka celý život do rozpaků, ale tyto věci mě za vás naplňovaly hrůzou. Byly už chvíle, kdy jsem vás děsně litoval a kdy jsem vám chtěl navrhnout, nechtěla-li byste toho raději vůbec nechat a stát se –“
„Čím?“
„Paní Čapkovou, snad by to nebyla tak špatná role.“
Stiskla mu ruku a bylo jí slavnostně, jako každé milence, které se dostane mravního rozřešení těmito slovy. Nikdy nevypadal tak mužně jako v této chvíli. „Vidíte, tak vás vlastně zachránilo moje lepší angažmá,“ zasmála se šťastně jako nikdy v životě.
„Byt musíme mít trochu větší, Olásku, když se mají psát dva romány pod jednou střechou; je třeba trochu víc vzduchu a světla a silné zdi, jinak by to byl brzy blázinec.“
Odpověděla mu jen souhlasným stiskem jeho měkké ruky. Škoda, že ji nevidí v této tmě, ale stačí mu onen souzvuk drobných prstů s dlaní jakoby plnou myšlenek.
„Co bys tak chtěla, kdybychom měli jednou peníze?“
Nebylo třeba se rozmýšlet:“Hodně cestovat, ovšem s vámi.“
„Já taky. Tak platí. Jakoby se stalo.“ Rozžal se dětskou radostí. „Zatím můžeme prolézt a prozkoumat Prahu, děvčátko. Miláčku, já nevím, je-li ti to po chuti, ale já bych s tebou rád běhal, projel a prochodil hodně končin smutných, chudých i ošklivých, anebo krásných, světlých a ulehčujících. Zdá se mně, že vlastně žijeme v neznámém světě. Že si sami zužujeme svět na strašně úzký a vymrskaný kruh.“
Polkla, jako by měla v ústech krev. „Jste moc nemocen, Karle?“ Jak byl její hlásek tenoučký a ubohý.
„Odedávna. Jenže jsem na to poslední dobou lehkomyslně zapomněl. Teď mi to zase připomněly bolesti, duševní deprese a lékaři, a ti mě dokonce donutili k jakési nešťastné zvědavosti.“
„- - - - - -„
„Optal jsem se jich, jakou budoucnost předvídají jednomu zamilovanému člověku a jeho mladé, tak strašně mladé ženě, děvčátko.“
Ráda by alespoň něco řekla, ale všechno by jen zdrželo a třeba i oslabilo jeho přiznání. „Tak tedy?“
„Tak tedy, drahá,“ a teď má zřejmě touhu otočit se zase k oknu a utéci někam daleko očima od své vlastní tragedie a odvrácen od její úzkostné bledosti hučet do okenních tabulí, za nimiž se zatahuje nebe k další srážce.
„Zakázali mi, abych se oženil, ale nedovedli zakázat, abych se zamiloval. Kdyby se tohle nebylo stalo, kdybych vás nebyl našel, bylo by na světě o dva klidnější lidi víc.“ –
Rozmáchla se prudce rukama, jako by chtěla zdržet porušenou rovnováhu. Ne, to není nic, život je to silné a neukřičitelné, co cítíš v sobě a ne to, co se děje kolem tebe; život jsou tři božské ctnosti, víra, naděje a láska – bez nich jsi jen ubohým masem, které se rodí a umírá. Víra, naděje a láska; jednu z nich by bylo možno ubrat a nahradit prací; místo naděje práce, tak si to asi upravil Karel.
Ona se tiše diví, jak pozdě život člověku vyhoví, až když už snad přestane škemrat, až snad když se vysílí ve svých žádostech. Kolik prázdnin strávila někde sama nebo s lhostejnými lidmi, s hořkou chutí v ústech při každém doušku ranní snídaně, kolik bludných odpočinků, zamořených stýskáním a jeho nevysvětlitelným jednáním, protože nikdy nejel s sebou. Kolik tisíc rozličných proč si pomyslela za těch osamocených patnáct let.
„Vem si mě místo něho, sama nemám takovou cenu, zab mě, Bože, toho dne, kdy jeho uzdravíš! Ty jediný můžeš, ty musíš! Ošetřoval a podpíral ti tady na zemi každou ušlápnutou květinu, každé zvíře a člověka. Cítil slušněji a lidštěji než my, byl vděčnější k životu než kdokoli z nás. Byl hlasatelem krásy a milosrdenství, zachraň si ho pro další služby, Pane Bože!“ – Otékala pláčem, který už šel těžko smýt, ale nějak sílila v této zoufalé a přímo hysterické víře.
Vytrhl svou ledovou ruku z její konejšivé dlaně a zvedl poslední silou dva prsty do výšky; prostředník a ukazováček, sladké znamení společenství, které teď přecházelo v minulost. Byli jsme dva, dva, Olgo. Na všecko dva, na svůj růst, bolest, zápas a skoupé hodiny štěstí. Dva na výhry, na svůj růst, bolest, zápas a skoupé hodiny štěstí. Dva na výhry a prohru, dva na život a na smrt, má milá.
„Záleží jen na tobě; čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba. A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené…“
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.